U každé samohlásky nebo dvojhlásky na začátku slova se psal ve staré řečtině tzv. přídech. Přídechy jsou dva:
- Některá slova mají přídech ostrý: ῾ - Ten se čte se jako "h" před dotyčnou samohláskou nebo dvojhláskou.
- Zbylá slova mají přídech jemný: ᾿ - Ten se nevyslovuje, ale jeho psaní je přesto povinné.
Jaký přídech slovo má, je třeba si zapamatovat při studiu slovní zásoby.
Pro umístění přídechů platí následující pravidla (šikmá čárka v příkladech značí přízvuk):
- v malém písmu u jednoduchých samohlásek se přídech píše nad znak samohlásky: ἐλπίς (naděje [elpis]), ἡμέρα (den [hémerá])
- ve slovech začínajících velkým písmenem se u jednoduchých samohlásek přídech píše před znak samohlásky: Ἀρίσταρχος[aristarchos]
- v malém písmu u dvojhlásek se přídech píše nad znak druhé samohlásky: εἰκών (obraz [ejkón]), οὕτως (takto [hútós])
- ve slovech začínajících velkým písmenem se u dvojhlásek krátkých přídech píše nad znak druhé samohlásky: Αἴγυπτος (Egypt [aigiptos])
- ve slovech začínajících velkým písmenem se u dvojhlásek dlouhých "iótových" (tj. u těch, které se čtou jako dlouhé samohlásky - srov. 1.2, pozn. 4) přídech píše před znak první samohlásky: ᾍδης (Hádés), ᾨδή (píseň, zpěv [ódé])